Syrově a trochu nechutně pojmenovaná metafora hodnocení sebe sama..(rok 2006)
Něco o mně
Hučí mi celá hlava. Tolik smůly.
Jsem jako hadice, na který je uzel a voda v ní pak nemůže proudit.
Knedlík mám v krku. Ne z nervozity, ne z pocitu méněcennosti. Ale..z hnusu!
Je mi zle a chci blejt. Stává se to. Žaludek je vpořádku a klidnej. Chci se pozvracet aby svinstvo zmizelo pryč. Budu zvracet sebe, protože ze mně je mi na nic. Odejdu. Rozplynu se ve zvratku nebo budu tím zvratkem. Vážně těžká volba.
Nes-ná-ším - to!! Ať je konec!
(zavřít oči a volně se nadechnout)
Furt dejchám, takže až si to zasloužím... teprve až toho budu hoden...a budu se zase brát, jakej jsem..já...s mojí tváří...sním po sobě, co jsem vyzvracel. Sežeru a poděkuju, že pořád dejchám.
Budu zase šťastnej. Už teď se mám rád. Právě proto, že tohle vím.
Nejde mi psát. Tragický zjištění. Prej mám poetickou duši. Já, takovej pošuk! A kdo ji nemá poetickou. Každý je poeta, každý chce napsat knihu.
Moje roční předsevzetí je, netvářit se kysele. Nevyjde to. Někdy nosím dvoje ponožky, kdyby mi náhodou chtěl nějakej slizkej šnek přeběhnout přes nohy. Večer pořádáme hon na komáry, přijďte se podívat. A když spím...začíná teprve pravá akce!
Vracím se mnohokrát domů. V jiném vesmíru, na místě, kde jsem ještě nestihl být. Tady tohle to...jsem já. Takhle je mi dobře.
2025 ©