Jak jsem poprvé spadl..
Čas plyne tak nezastavitelně rychle. Je s podivem, že někdy bývá přátelský (časem zapomene na spoustu bolesti a příkoří) a jindy je tím největším nepřítelem (už jen tím, jak stále nekonečně plyne a my stárneme a věci kolem nás nabývají šíleného spádu). Ať je to jak chce, co já si pamatuji, doba se změnila a jak se i my vyvíjíme, rychlost časové osy se pro nás stává stále méně snesitelnou a měřitelnou. Pamatuju, že jsme o nějakém velice (pro nás) slavném zážitku - možná to byly nějaké narozeniny, nebo přírustek nového čtyřnohého člena do rodiny - říkali jsme o tom....Jo tohle...no ano...to už je tak deset let..Další rok znovu, a další opět. Když už to byl třetí rok a my si na událost znovu vzpomněli...a zase s komentářem...Jooo...před těmi deseti lety, když jsme sem vzali to štěně....Zarazil jsem se a všem velice důrazně řekl, že už je to mnohem déle. Několik členů rodiny naprosto nebylo schopno vnímat, že doba stále utíká dopředu. Musíme hodně přemýšlet. A to někdy bolí :) Určitě se Vám něco podobného také stalo. Bývá to tak...se stále více se zrychlující dobou, mizí v mlze naše vnímájí skutečného sledu daných událostí. Ale o tomhle přesně nechci teď psát. Nevím přesně jestli je to tři roky nebo pět let. Anebo..něco mezitím. Stavá se to. Jen vím že to byla doba, kdy můj táta poprvé spadl. Teď konečně, co tím vlastně myslím. Naprosto běžnou situaci (podle doktorů), kdy Vám najednou dojdou síly nadoraz a blíží se chvíli vtíravým způsobem nezpomalující proces nedobrovolného zastavení. Pamatuji, jak jsem přijel před náš dům, po práci kolem oběda a měli jsme spolu s tátou betonovat základy k plotu. Vyjel jsem ze zatáčky a vzdáleném konci asi sedmdesáti metrů jsem viděl jasná modrá světla a velké žluté auto. Sanitka před domem nevěstila nic dobrého. Nějaký řidič nám najel do plotu a celý jej tehdy zbořil. Ten den jsme měli znovu vše opravovat a postavit betonový pro novou příjezdovou bránu. Bylo horko, táta nechtěl počkat až přijedu, tak začal sám. Asi jsem ani motor nevypnul..bězěl jsem domů...Mamka se držela, švagr taky, bílý jako stěna, ségra brečela a zvracela na zahradě u stromku a táta ležel na gauči v šílené křeči, špatně dýchal...pomohl jsem záchranářům ho naložit do sanitky. Chytil mě za ruku a řekl mi, ať se postarám o holky. Na to jsem mu odpověděl, že mu bude dobře.
Jelikož je doba stále rychlejší...a není mým koníčkem vysedávat často doma...přímoúměrně se mi stalo to stejné. Jen o pár let později. Doktoři tomu říkají hyperventilace. Stalo se mi to přesně před týdnem. Hodně jsem se rozčiloval poslední dobou. Měl jsem pocit, že mi nic nevychází a nic nestíhám, tak jak bych přesně potřeboval. Vše je ale otázka plánování. Nebrat si toho moc a nebrat si to všechno k srdci. Úroveň stresu byla na svém samotném vrcholu. Ještě jsem se rozhodl, že rozbiju své letité prokletí, chodit téměř všude pozdě. Ale když chodit všude včas taky umí trochu vystresovat. Ale vycházelo mi od od začátku roku perfektně. Problémy ostatních jsem si lepil do svého energetického systému a když se zdáli téměř neřešitelné, padalo to na mě čím dál víc. Do toho jsem pořád byl v práci, za volantem, v posilovně a málo spal. Takže se stalo, co muselo. Řídil jsem auto a měl stále divnější pocit. Srdce mi rychle tlouklo...snažil jsem se tuhle nerovnost odstranit, ale nedařilo se. Rychle mě orosil horký pot a zatepalo mi v hlavě. Už se to stalo jednou, ale pro jistotu jsem na dálnici okamžitě zajel ke kraji a pustil výstražná světla...
...bušení se zrychlilo a dýchání taky..přítelkyně se mě ptá, co se děje. "Zlato, je mi nějak divně, cítím se divně, tenhle pocit neznám." Stáhnu okýnko a nasaji čerstvý chladný vzduch až do plic..po chvilce se vše zdá opět o něco lepší. Nemůžu ale stát na mostě na dálnici ve špatném počasí a za zhoršené viditelnosti. Rozhlédnu se a vypnu blikačky. Zařadím a rozjedu se. Motor auta zařve a dere se dál. Zavřu okno říkám si, že je to pryč. Nevím už kolik se mi povedlo ujet. Možná půl kilometru? Možná jeden kilák? Nebo víc? Ten pocit přišel znovu. Nečekal jsem to, přišel s ještě větší mírou. Srdeční rytmus se rozjel na výstižnější obrátky.
Zašlápnu brzdu, ale tak, abychom nedostali smyk. Sjedu opět ke krajnici. Je docela mlha a prší. "Je to špatný, Tínko. Musíš řídit, já...už dál nemůžu," řekl jsem Tínce. Hladí mě po rameni a říká, že ať klidně dýchám. Přepadne mě pocit, že omdlím, což jsem nikdy ještě nezažil. Celé tělo mi začne tepat. Přijde salva horkého potu. Nemůžu ještě omdlít. Zapínám znovu výstražná světla. Kolem nás prosviští kamion a auto se zatřáslo. Přijde mi to zvláštní. Za ním se řítí další kamion, další otřes auta. Oknem vletí dovnitř na můj obličej několik kapek studené vody. Osvěžující. Tenhle detail mne velmi zaujal. Neumím říct, co bude dál a jestli Tínka zvládne řízení pod takovým tlakem. Hlavně chci zůstat při vědomí. Dívám se do zpětného zrcátka a mám pocit, že přijede-li třetí kamion, jistě pojede přes nás a převálcuje naši audinu i s námi. Třetí kamion nejede, tak si spěšně vyměníme místa. Trochu nemotorně nasednu, zapínám bezpečnostní pás. Tínka se drží statečně, což se nedá říct o mě. Přepadne mě strach z neznámého. Rychle si vyčtu spoustu věcí, proč jsem některé udělal a které zas ne. V ten moment víc nedokážu. Ale vím, že na jakékoliv zpytování a pokusy oklamat sám sebe, je už dávno pozdě. Neviditelné ruce mne stále více tlačí do sedačky. Do obou nohou mi vystřelí bodavá křeč. Nerozumím tomu, jak dýchám, vím jen, že velmi..velmi rychle. Tlak je v celém těle. Sleduji Tínku jak řídí, sleduji auta kolem nás. Ptá se mě, jak zařadí nějakou rychlost. Odpovím jí. Trefa. Sklopím si trochu sedačku. Kroutím se na ní, nedokážu sedět vklidu. Nohy jsou v křeči. Pak to přišlo. Křeče postupují. Ruce mám ve svém klíně. Dívám se na ně, jak...jak se kroutí a svýrají se. Doktoři a znalci tento tvar nazývají špetka soli. Jako když si solíte nějaké jídlo, prsty se zavřou k sobě. Zavřel jsem oči. To nemůže být pravda. Ale je!! Bohužel. Křeče začnou bolet. Chci být zticha, chci držet hubu, ale přiznám se Tínce, že mám asi infarkt. Asi první věc, která Vás napadne. Vzpomínka na to, jak pomáham tátovi na nosítkách do sanitky, je hluboko vzadu, kde ji nelze ten den nalézt. "Ale nemáš, tohle si neříkej," přesvědčuje mě s klidem, který nechápu. Chvilí se toho drží, tak jí zkouším věřit. I když se ten stav zhoršuje. Vidím ceduli, že před námi je čerpací stanice. "Zastav na té benzíně, zlato. Potřebuju sanitku, nelepší se to." Poslechla. Zaparkovala, volá sanitku. Zvednou to hned, akorát se hodně vyptávají. Kristinka jim poslušně odpovídá na všechny otázky. Věci o mě, příznaky a kde se nacházíme. Odejde z auta aby se rozhlédla. Nechci být sám. Vrátí se a ubezpečí mě, že za 14 minut přijedou. Dost přesná informace v dnešním tak nepřesném a pomíleném světě :) Když volá sestře, naprosto se rozpláče. To hlavní zvládla. Stojíme na místě a sanitka už jede. Vysvětluje sestře, že mi něco je, ale neví co. Jiřinka, se také rozpláče, což v telefonu není slyšet, ale později mi to řekli. Řeší co s autem a kdo kam pojede. Pootočím hlavu na plačící Tínu, ruce i nohy pořád v křeči, tentokrát již neschopen s nimi pohnout. Jsem bílý jako čerstvá omítka. Prosím ji, ať mě chytí za ruku. Chvíli mě drží a uvědomuji si, co s ní samotnou dělá tvar mých horních končetin. Poprosím jí znovu...o pusu..a říkám jí, že ji miluju. Opětuje má slova. Ptám se na sanitku. Nahlásila mi neuvěřitelný čas. Tak rychle to uteklo? Je mi hůř. Nevím co s tím. Začne mi brnět celá pusa a najednou mám problém s mluvením. To se mi vůbec nelíbí. Znovu se ptám, jak dlouho?!! "Ještě vydrž, čtyři minuty a jsou tady, " odpovídá přes slzy. Sakra, tohle vůbec nechci! Kopnu nohou do podlahy v autě. Snažím se uklidnit a lžu si. Přitom mě přepadne strasná nasranost :D Kopu do palubovky. Sem jako malý dítě, co se vzteká. Ohýbám prsty u nohou i rukou. Přestanu chvíli skučet a vzdychat z toho stavu a trochu zklidním dech. Místo toho začnu mluvit sprostě. Něco ve smyslu, že seru na nějaký debilní křeče. Že mě nějaký debilní křeče nedostanou. Tohle vzepření mi děsně pomůže. Cítím slabý nával ulevy. Tínka hlásí dvě minuty a za moment se sanitka objeví.
Záchranářka byla tak profesionální a milá. Okamžitě mě uklidnila. Ptala se na stres, hádky, fyzickou zátěž, námahu. Všechno jsem potvrdil, jen jsem vynechal tu část s alkoholem z předešlé noci, kdy jsme si parádně s mým tátou v objetí zazpívali pár opileckých hitů. Dostal jsem obyčejný igelitový sáček, do kterého v kauflandu nandaváte rohlíky a do něj dýchal. "Natáhněte si ten sáček i přes nos," řekla. Případalo mi to důležité. Poslechl jsem. Ze začátku mi nešel uchopit, připadal jsem si jako postižený. Za moment mi zachranářka oznámila, že už by měli křeče ustupovat. Sundal jsem sáček a užasle zahýbal všemi prsty. To bylo celé kouzlo. Obyčejný pytlík a dýchání do něj. Křeče zmizeli. Dýchání se vrátilo k normálu.
Za pár dní jsem si vzpomněl, jak před třemi nebo pěti leti můj táta poprvé spadnul. Anebo něco mezi tím. I když byl mezi námi věkový rozdíl, jsme stejné krve. Je to už týden, co jsem poprvé "spadnul" já. Sem tam najdu v kapse nějaký igeliťák a jsem pořád rád, že tam je. Potřeboval jsem se vypsat, takže třeba když to někdo najde a bude mu zle...protože si toho vezme na sebe moc jako můj táta nebo já, bude vědět co má dělat. Takže...víc spěte, a ...tolik si to neberte !! :)