To zase uběhlo času od mého posledního příspěvku o pádu..Dost mě to mrzí. Skoro jedenáct měsíců...Po příhodě s hyperventilací dostal tenhle život spoustu nových obrátek.
Uběhl asi měsíc, když jsem pomalu začínal na svou příhodu s nedobrovolným zastavením na dálnici, igelitovým sáčkem a příjemnou sestřičkou v sanitním voze, pomalu a jistě zapomínat. Otevřela se nová dimenze...
Přišlo to znovu..Nevybavuji si přesně kdy a v jaké situaci. Jedné jsem se nedivil zcela jistě. Dojíždím do práce autem a po dálnici. Tam to na mě přislo znovu. Debilní pocit, silná aritmie, strach, stres...Proč??!! Situace se opakovala. Prudké brždění, krajnice, vystražná světla, moje rozklepaná ruka vytahující sáček...Pět minut foukání..jak říkala sestřička, hlavně i přes nos...to si pamatuju. Asi jsem na to myslel a tím si to vyvolal...Konstrukce mysli byla narušená a stačilo málo...Uklidnil jsem se, stav přešel...
Pár dní a znovu...seděl jsem u pc, naprosto v klidu, pohodě. Silné bušení srdce, silné a rychlé. Zahodil jsem počítač a běžel do linky pro sáček. Lehl jsem na gauč, nohy dal na opěradlo a volal jsem mladé, že je mi fakt blbě, jestli může dorazit. Přišla brzy...uklidňování trvalo přes půl hodiny a to mě znervózňovalo ještě více..
Byl čas hledat informace..Tak jsem hledal...Zároveň šel na vyšetření k doktorovi, kde jsme se po poslechu srdce shodli na tom, že hlavní tažný orgán je vpořádku a problém bude nejspíš v hlavě. Musel jsem se vyrovnat a dlouze vyrovnávat s nejrůznějšími fakty..Bylo to dlouhé období...Bojová válečná zóna..Zjistil jsem si, že mám panickou stresovou poruchu. Příznaky tomu odpovídali. Prostě se to pro mě vracelo neustále. Někdy jsem se cítil špatně celé dny..Pořád jsem byl napjatý, jakobych čekal, že něco přijde. Bylo těžké se těchto pocitů zbavit. Byl jsem já a moje hlava, která se živila mým strachem a obavami a pořád sílila..Někdy jsem se cítíl tak dobře, na nic sem nemyslel a užíval si jak je to skvělý pocit nebýt napjatý, normálně řídit. Jsem tak silný, chválil jsem se.. Jenže za zrůda v mozku se probudila a udeřila...Stojím ve frontě v Kauflandu...a přijde mi, že v ní sem už hodinu. Polije mě horko, chci ven, chci na vzduch, nemůžu tu už stát.. Nakonec to zvládnu, zaplatím a v pohodě odejdu. Někdy mám řídit auto a raději přenechám řízení ostatním. Dálnicím se vyhýbám a jezdím už jen po silnicích, kde jsou lesy, protože příroda mě uklidňuje. Na dálnici každý valí jak šílenej a to mě znervózňovalo nejspíš. No stavy se různili, někdy mi vadilo, když jsme to s přítelkyní probírali, lidi se ptali...nemohl jsem odpovídat.. Přítelkyně to popisovala okolí a já raději ustoupil, abych to neslyšel.
Přišla i fáze, že jsem o tom začal mluvit sám a žadný problém. Pak to zmutovalo a skřípnul se mi sval na hrudníku, nebo mě píchlo v noze.. Každá tahle svalová věc, která je běžná, vždycky vás někde píchne nebo zabolí, tak každá znamenala přícházející problémy, které jistě zakončí infarkt..
Bohužel jen výplod hlavy. Uklidnilo mě, že to má víc lidi, spousta z nich má odkazy na youtube a je dobrý si je poslechnout. Takže různé. Každý má různé příznaky, někdo se bojí trčet v obchoďáku...říkáte si, teď sebou šlehnu a nikdo z lidí mi nepomůže. Není to tak. Nebo se můžete bát, být sami doma. Jsou fakt různé prožitky těchto panických ataků. Všechno jsou to nervy a stres.
2024 ©